Anatomie / Axiální systém / Úvod do funkční anatomie axiálního systému / Páteřní sektory

Páteřní sektory

Sektory páteře  - nejsou sice tak přesně ohraničené jako anatomické  úseky  páteře - překrývají se, ale lépe vystihují pohybové možnosti axiálního systému.

Z funkčního  hlediska  pak  vypadá  rozdělení  páteře  takto:

Horní  krční  sektor (kraniocervikální)  reprezentuje  komplex atlantookcipitálního  spojení a sahá od  prvního  krčního  ke  třetímu    čtvrtému  krčnímu  obratli.

Dolní  krční sektor  (cervikobrachiální) tvoří  segmenty C3-4 až Th4-5.

Horní hrudní sektor  (cervikothorakální, „horní hrudník“) v sobě zahrnuje anatomický přechod krční  a  hrudní páteře (C7 -Th1), horní hrudní apertura a hrudní obratle až  k Th6-7.

Dolní  hrudní sektor („dolní hrudník“) sahá od  Th6-7  k L1-2. V tomto vymezení je zahrnuta i dolní  hrudní  apertura.

Horní bederní sektor (thorakolumbální) je anatomicky vymezen přechodem hrudní a bederní páteře (Th12 - L3). Tento sektor sou­visí i s dolním hrudním sektorem, který realizuje tzv. břišní dýchání.

Dolní  bederní  sektor  je  přechodem mezi L4  S1, a  uskutečňuje se zde přenos sil  z  axiálního skeletu do  struktur  pánevního  kruhu. (Celkový  přehled  viz  tab. 7. 1.)

Tab. 7. 1. Sektory  axiálního  systému

ANATOMICKÉ   ČLENĚNÍ

S E K T O R

R O Z S A H

 

krční  páteř

(vertebrae  cervicales, C1- C7)

horní krční  (kraniocervikální) sektor

dolní  krční (cervikothorakální) sektor

 

týlní  kost  +  C1 - C3

C3  - Th4

hrudní  páteř

(vertebrae  thoracicae, Th1 - Th12)

horní  hrudní (cervikothorakální) sektor („horní  hrudník“)

dolní  hrudní  sektor („dolní  hrudník“)

C6  - Th7

 

Th6  - L2

bederní  páteř

(vertebrae  lumbales, L1 - L5)

horní  bederní  sektor

dolní  bederní  sektor

Th9  -  L3

L3     -  S1

 

Existence jednotlivých - i když ne zcela striktně oddělených sek­torů páteře má nejen funkční, ale i značný klinický význam. Naru­šené funkční vztahy jednotlivých sektorů se totiž promítají  do symptomatologie poruch, které v těchto oblastech vznikají.

Horní krční sektor sobě zahrnuje  oblast lebeční báze se všemi spoji lebky a osového skeletu, čelistní klouby  a celou  mechani­ku  žvýkání. Sektor  je  dominantním  a   řídícím  článkem  celého  axiálního  systému  těla. Z horního  krčního sektoru  jsou  všechny   zbývající  části  axiálního systému řízeny, ovlivňovány  a  aktivovány.

Podle  dnešních  znalostí, probíhá  aktivace  axiálního   systému asi  takto:

Sledovaný objekt je  fixován  zrakem a  pokud  se  pohybuje, je  nejdříve  sledován  pohybem očí a  následně i pohybem hlavy. Pohyb hlavy  startuje  především  pohyb    atlantookcipitálním kloubu a  postupně   i  pohyb   v  intervertebrálních  kloubech.  Celý mechanismus  lze   popsat    příměrem,  že:

„oči  táhnou  hlavu, hlava  horní  krční  oddíl  a  celý  axiální  systém“. Vlastním  iniciačním  momentem je  podráždění  proprioreceptorů v kloubních  pouzdrech intervertebrálních  spojů, a zřejmě  i proprioreceptorů  svalů  příslušné  skupiny.

K aktivaci  axiálního systému  není  vždy  nutný  pohyb  očí. Postačí    drobný  pohyb v atlantoaxiálním  skloubení  nebo  jen pohyb  spojů  C2/C3, a  celý  systém je  také  aktivován  - včetně  flekčních  pohybů  pánve (změny  těžiště) a  aktivace  svalových  skupin  dolních  končetin,  zahrnujících  i  změny  tvaru  nožní  klenby .

Horní  krční  sektor     sice  nepřímý, ale  o  nic  méně  významný  vztah  k některým strukturám  centrálního  nervového systému  zasahujícím   do  řízení  motorických  funkcí - především  k tzv. vestibulárním  jádrům   prodloužené  míchy  a  k  mozečku. Tento  vztah  je  zčásti  zprostředkován  i  cévním  zásobením  útvarů  v  zadní  lebeční  jámě. A. vertebralis, která prochází  otvory  v příčných  výběžcích  krčních obratlů  je  vlastně  anatomickou  součástí  atlantookcipitálního  spojení, a  je  velmi  citlivá  na  postavení  všech  komponent  horního  krčního  sektoru. Autonomní  nervové  pleteně (sympatikus)  ve stěně  tepny jsou  ohybem  cévy  drážděny, a  horní  krční  sektor  tak svou  pohyblivostí  ovlivňuje  prokrvení  útvarů  zadní  lebeční  jámy.

Při  poruchách  horního  krčního sektoru páteře je proto prvním di­agnostickým úkolem lokalizovat zdroj  vzniklých  problémů, případně  odlišit  jeho extra,  resp. intrakraniální  původ.

 

Dolní  krční  sektor  páteře    bezprostřední vztah k funkci   hrudních  pletenců a  k funkci horních končetin. Nejporuchovějším  místem  sektoru  je  lokalita  C3 a  C5/C6. Tedy  přechodové  segmenty různě  pohyblivých  oddílů  axiálního systému. Dolní  krční sektor    vztah  k  inervaci  horní  končetiny (pažní  pleteň), inervaci  dýchacích  svalů (mezižeberní  svaly, bránice), k cévnímu  zásobení  míchy, a  prostřednictvím  míšních  nervů  i k autonomní  inervaci  řady  orgánů. Proto  je  vždy nutné  v  tomto sektoru opět  analyzovat a  odlišit poruchy cervikální od poruch periferních.

Horní   hrudní  sektor se může účastnit symptomatologie tzv. „thora­cic outlet syndrom“, tj. syndromu horní hrudní apertury (skaleno­vý syndrom). I když jsou určité rozdíly mezi „čistým“ skalenovým syndromem a syndromem  horní hrudní apertury, lze obecně konstato­vat, že v podstatě jde o cirkulační omezení v oblasti větví podk­líčkové tepny a inervační poruchy v komplexu autonomních  nervovývh  vláken pažní pleteně.   Z  pohledu axiálního skeletu jde o situaci často vyvolanou chorobnými změnami nebo traumatizací C5 - C7, pří­liš dlouhými příčnými výběžky krčních obratlů, resp. přestavbou vaziva  v této lokalitě. Do oblasti horního sektoru se mohou promí­tat i poruchy některých  hrudních  a  břišních  orgánů: srdce, plic, žaludku, žlučníku  a  jater.

 

Dolní  hrudní  sektor  postihuje oblast dolní hrudní apertury, která má bezprostřední vztah k bránici, a tedy i k dýchacím funkcím. (Viz funkční anatomie hrudníku.) Do dolního hrudního sektoru se promítají  i  procesy  z  některých  retroperitoneálních orgánů; pře­devším ledvin a slinivky břišní.

Horní  bederní  sektor souvisí nejen s funkcí dolního dýchacího sektoru (břišní dýchání), ale promítají se do něho i poruchy dol­ních břišních orgánů a orgánů z horních etáží pánve. Přechodným  segmentem  je  L3, který  představuje  i  funkční  předěl  mezi  účinkem svalů upínajících  se  na skelet  hrudníku  a  svalů  jdoucích  k pánvi.

 

Dolní  bederní  sektor je průsečíkem iritací vycházejících z  kyčelních kloubů, z oblasti orgánů malé pánve, pánevního dna, ale i svalstva, které začíná na  kostře  pánve a upíná se  na  stehenní, resp. bércové   kosti (tzv. pelvifemorální a  ischiokrurární svaly). Horní  i  dolní  bederní sektor  mají z hlediska  inervace a  cirkulace  výrazný  vztah k dolním končetinám. Inervační poruchy mají  proto  tendenci  k iradiaci  bolesti  do  dolních  končetin,  s následnými  funkčními  poruchámi  svalového systému  končetin - běžný  je  především  tzv. lumboischiadický  syndrom. V mechanismu  cirkulačních  poruch   se  uplatňují  především   žilní  pleteně  uložené  pod  zadním  podélným  vazem.  Flexe  obou   bederních  sektorů  tyto  pleteně  silně komprimuje, a následné  uvolnění  provázené  jejich  opětovnou    náplní  umožňuje  jejich  vyklenutí   do  páteřního  kanálu, provázené   drážděním   kořenů  míšních  nervů.


Úvod do funkční anatomie Nahoru Stabilita páteře