Anatomie / Axiální systém / Funkční anatomie hrudníku

Funkční anatomie hrudníku

Žebra se při dýchání zdvihají, klesají a otáčejí kolem osy kosto­vertebrálních kloubů, tj. kolem osy jdoucí krčkem žebra. Vzhledem  k různému  průběhu  osy  rotace  tzv. horních  a  dolních  žeber, je  pohyb  hrudníku  jako  celku  dost  komplikovaný  a   individuálně  také  značně  variabilní.

Při  analýze  dýchacích   pohybů  vycházíme  z  koncepce  tzv. tří  sektorů  nebo  tří  partií  hrudníku.

Dolní  sektor hrudníku (břišní, abdominální) je  pod  dolním hrudním  otvorem.  Anatomicky  se  na  stavbě  sektoru  účastní   břišní svaly a  jejich  začátky  na  chrupavčité  části  nepravých  žeber a  na  hrudní  kosti.

Střední  sektor  hrudníku (dolní  hrudní)  je na  hrudní  páteři  vymezen úsekem  Th6  -  Th12, a  pátým    dvanáctým žebrem.

Horní  sektor  hrudníku (horní  hrudní) sahá  asi od  C4  po  Th3-4, a  od  horního  hrudního otvoru  k  pátému  žebru.

Při klidném  dýchání se nejdříve  aktivuje  dolní  hrudní, pak  střední  a  nakonec  horní hrudní sektor. Této  postupné  aktivaci  říkáme  dechová  vlna. Žebra  dolního  sektoru  rotují  kolem  osy, která  se  sklání  k sagitální  rovině. Tzn., že  při vdechu, který  je  vždy  spojen s elevací  žeber se  rozšiřují  dolní  partie  hrudníku  více  do stran.  Ve  středním sektoru, kde  osy krčků  žeber  směřují  spíše  frontálně se  hrudník  rozšiřuje  především  v předozadním směru. Horní sektor  se  při klidném dýchání  neangažuje. 

Pro  aktivaci  dolního, resp. středního sektoru  hrudníku se  někdy  užívá  nepřesné  označení  břišní, resp. hrudní  dýchání. U  řady  lidí  převládá  sice  jeden  nebo  druhý  typ  dýchání, ale  individuální  variabilita  je  značná, a  tzv. převládající  typ  dýchání  se  může  i  v  průběhu   dospělosti  dost  podstatně  měnit.

V kineziologii hrudníku se většinou akcentuje  pouze charakteristika  po­hybu  žeber. Velmi  významná  je  ale  poloha  těla  a  aktuální  pohyby  páteře.

Vzpřímená  poloha  těla  je  pro dýchání  nejvýhodnější. Také  rotace  páteře  omezuje  dýchání  jen  málo.

Při anteflexi hrudní páteře (předklonu) se hrudník oplošťuje, klesají žebra a mezižeberní prostory se zužují. Orgány břišní dutiny se vtlaču­jí do hrudní dutiny a vytlačují před  sebou bránici. Hrudník se tak dostává do krajního expiračního postavení, a  dýchací  kapacita je  proto  značně  omezená..

Při retroflexi hrudní páteře (záklonu) se celý děj obrací, a hrudník se dostává do inspiračního postavení. Leh na zádech se  proto  využívá  k nácviku  dýchání.

Obvykle  předpokládáme, že  obě  poloviny  hrudníku se  na  dýchacích  pohybech podílejí  symetricky. Symetrie  dýchacích  pohybů, ale  závisí  na  postavení  hrudní  páteře  a  pletenců  hrudních  končetin. Úklon trupu  dýchací  pohyby omezuje  na  straně  úklonu  a  zvětšuje  jejich rozsah  na  opačné straně. Proto  leh  na  pravém  boku  zvětšuje  dýchací  exkurze  levé  poloviny  hrudníku, a  naopak. 

Těchto  skutečností  se  využívá  při dechové  gymnastice  pacietů  s hrudními skoliózami   i  s jinými  chorobnými  procesy. Soustavou  speciálních  cviků  lze  dosáhnout  změny   pohyblivosti také  jiných  než  popsaných  tří  sektorů  hrudníku. Toto, tzv. lokalizované  dýcháni  dovoluje  formovat  tvar hrudníku a  ekonomizovat   jeho  pohyblivost. Cviky  této kategorie bývají  součástí  i některých  jogických  praktik a lze  je  léčebně  využít.

 Pohyby  hrudní   páteře   ovlivňují   dynamiku  dýchání;  dýchání   ovlivňuje  dynamiku  páteře 

Obecně platí, že  dýchání  není  jen procesem  výměny  plynů, ale   významně  zasahuje i do regulace  dráždivosti  nervové  soustavy.  Nádech  excituje  a  výdech  relaxuje.


Hrudní svaly Nahoru Slovník